|
|
|
Mikulovice |
Mikulovice, dříve označované též jako
Mikolovice. Byl to snad jakýsi občan Mikulec, který Mikulovice založil a od kterého dostaly jméno. Lid ovšem vyložil původ jména jinak. Před dávnými časy - vypravuje pověst - polámali dva formani při cestě od Pardubic do Chrudimě, poblíž nynější
"Netřeby", kola. I odnesli je ke spravení ke koláři do sousedních Ostřešan. Když se vraceli, uzavřeli sázku, které z kol rychleji (více) poběží z kopce od kostela ke vsi. A tu prý ten, který viděl své kolo v popředí, zvolal pln radosti:
!Mý kolo více!" Odtud jméno Mikolovice.
První historická zpráva o Mikulovicích je z roku 1384. Dozvídáme se z ní, že už tehdy byl v osadě poplužní (panský) dvůr. Kolem roku 1415 na něm sídlil zeman Maršík z
Mikulovic, o který podepsal stížný list proti upálení Mistra Jana Husa. Roku 1555 byly Mikulovice postoupeny k panství pardubickému a spravovány jeho hejtmany. Roku 1651 se v urbáři panství
pardubicko-kunětihorského uvádí , že Mikulovice patřily k rychtě jesenčanské. Ves měla 9 obyvatel. Měla jednoho obyvatele usedlého (sedláka) a osm chalupníků. Panský dvůr byl celý zbudován ze dřeva, teprve později byl, alespoň z části, postaven z kamene. Ke dvoru patřívala i krčma "Netřeba", o níž máme zprávu již z roku 1650. Prý tu býval krčmář takové dobrotisko, že ani peněz "nebylo třeba". Zajímavý je i jiný výklad vzniku jejího jména, který se vztahuje k době formanů. Tehdy, kdy stoupání od Dražkovic ke Křemínku bylo prudší nežli dnes, a cesta k tomu nerovná, vypomáhali si prý formani pod Křemínkem přípřeží. S ní zmohli svah a když nahoře usoudili, že dále už přípřeže "netřeba", stáli prý právě proti krčmě.
Za císařovny Marie Terezie, roku 1778, byl panský dvůr - v této době majetek císařský - zrušen a jeho budovy s částí půdy rozděleny za stálou roční činži k dědičnému užívání dosavadním robotníkům. Tím byla povinnost roboty přeměněna ve stálé dávky peněžní. Přídělu se dostalo jak dříve zmíněným chalupníkům, tak i třinácti novým osadníkům, tak dosáhly Mikulovice 24 příbytků.
Za císaře Josefa II. (1780-1790) byl sestaven nový soupis půdy, zvaný Josefínský katastr. Tehdy měly Mikulovice 27 čísel.
Kostel mikulovický stojí snad v místech, kde před věky býval pohanský háj. Tento názor potvrzuje , jak význačná poloha místa, tak i okolnost, že křesťanské chrámy bývaly nejčastěji stavěny tam, kam byli naši předkové uvyklí se uchylovat. Snad tedy dřívější "Pohánky", které tu stály ještě v první polovině XIX. století, byly posledním zbytkem někdejšího háje pohanského...
Podle pověsti měl kostel státi u Dražkovic na návrší zvonovském. Poněvadž však prý stavivo vždy za noci zázračně - anděly - bylo přeneseno na mikulovický kopec, byl chrám postaven zde. Jiná legenda praví, že když sem sváželi kámen, býval tu vídán jezdec na bílém koni - prý kníže Václav, jemuž byl potom kostel zasvěcen.
Historicky je prokázáno, že kostel mikulovický stál již před r. 1387. I cínová křtitelnice - nejstarší kostelní památka - svědčí o jeho starobylosti. Je na ní nápis:
"Leta boziho tisiceho CCCC osmdesateho trzetiho lita (j)est d(o)
Miculowicz" (1483). Tehdy podávalo se zde pod obojí. Teprve po bitvě bělohorské (r. 1620) sem byli dosazováni katoličtí duchovní. (Na oltářním kameni je letopočet 1624.) Za třicetileté války byl kostel Švédy vypálen, obnoven byl roku 1660. Nejstarší zvon, z r. 1519, byl umístěn v dřevěné zvonici, která stála samostatně poblíž nynější hřbitovní dražkovické kaple.
Hřbitov, zvaný "starý", rozkládající se kolem kostela, býval menší. Před rozšířením, k němuž došlo po roce 1848, stála hřbitovní zeď až za starým křížem z r. 1781. Do té doby byl mimo hřbitov. Najdeme jej nalevo od vchodu ze silnice. Nový hřbitov byl zřízen v roce 1904 "přifařenými" obcemi:
Blatem, Dražkovicemi, Medlešicemi a Ostřešany.¨ |
|
